Uklidnění přišlo obzvláště proto, že jindy v tomto období roku bývá na stole první nástřel státního rozpočtu na další rok, po němž letos není ani vidu ani slechu a diskutujeme o tom, jestli nebudeme ještě jednou měnit ten letošní. Navíc každý týden přichází nový nápad, který má zachraňovat ekonomiku před covidovou krizí za miliardy z kapes budoucích daňových poplatníků, protože ti současní se fáze splácení státního dluhu nejspíše nedožijí.

Ale dost vtipkování. Ekonomika samozřejmě překonává krizi a potřebuje pomoc ze státní kasy. Ale současná fiskální politika připomínající roj zmatených lesních včel může způsobit více škody než užitku. 

Tisíckrát efektivnější

V tom, co je třeba dělat, nemusí být zrovna politický soulad. Nicméně co by se dělat nemělo, je naprosto zřejmé. Především by se neměly podtrhávat daňové příjmy v těch položkách, kde je vliv různých odpustků na reálnou ekonomiku minimální. Takže jsme třeba ve vzácné shodě koalice s opozicí zrušili daň z převodu nemovitostí. Jasně že tuto daň mnozí považovali za vrcholně nespravedlivou, ale pořád je to nějakých čtrnáct miliard korun, které budou příští rok chybět, aniž by to čemukoli pomohlo, protože byty to fakt nezlevní, dokud extrémní úrokové sazby budou stimulovat investiční nákupy nemovitostí jako zcela základní a nejbezpečnější použití úspor v ekonomice. Kdyby těch čtrnáct miliard bylo použito na snížení sociálního pojištění u zaměstnavatelů nebo na zrychlení odpisů z investic, tak by to bylo tisíckrát efektivnější.

Podobné je to s chystaným snížením spotřební daně na naftu v rozsahu pěti miliard korun. Dopravním firmám, pokud nebudou mít co vozit, to fakt nepomůže a ze zlevnění nafty pro tranzitující kamiony až příliš svítí žlutý řepkový kvítek. Lze očekávat, že opozice při své současné kondici tomu také zatleská.

Za povšimnutí rovněž stojí skutečnost, že premiér i ministři zřejmě po karanténní procházce na Hradě chytili představu, že z krize je třeba se proinvestovat, a ne prošetřit. Možná je načase, aby jim někdo vysvětlil, že státní investice jsou sice fajn, ale z hlediska budoucího růstu v kratším horizontu je jejich vliv mizivý, protože zde jsou podstatné investice soukromého sektoru. Firmy mimochodem investují standardně za rok čtyř- až pětinásobek objemu státních investic. Takže nahradit soukromý sektor státními investicemi je drobet nesmysl. 

Zlatej Paroubek

Kromě toho ale o výši těchto investic rozhoduje očekávaná poptávka a podnikatelské prostředí v zemi, což obojí nestojí celkem za nic. To první v posledních pár měsících, to druhé už hezkých pár let. 

Podstatná je ale také celková důvěryhodnost země, která se měří i kvalitou fiskální politiky. A až přijde ministryně financí na konci září do sněmovny s rozpočtem deficitním o 300 miliard až 400 miliard, tedy nějakých šest až sedm procent HDP, jak už dopředu varovala, a s obdobným výhledem na další roky, vykročíme k nevyhnutelnému snížení mezinárodního ratingu, prvnímu v historii ČR, který to proinvestování se z krize notně prodraží a zkomplikuje státu i soukromníkům. Ve srovnání s tím, bude Paroubkovo rozpočtové řádění ve volebním roce 2006 dětskou hrou, z níž jsme se snadno a rychle oklepali.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Pavel Páral