V listopadu 1935 publikoval ženský časopis Eva na titulní straně článek o nadcházející světové válce. Bylo to fantastické čtení. Každá „moderní žena“ (pro ty byl časopis primárně určen) se v něm mohla dočíst, že jistý sousední stát dosáhl mimořádného „zdokonalení v pěstování určitých asijských epidemiových bacilů“. Nepřátelé samozřejmě mysleli i na jejich účinné a rychlé rozšiřování, což autorka článku dokazovala bájí „o mohutných, cementovaných sklepech na druhé straně hranic, vzdálených od nás šedesát kilometrů vzdušné čáry, kde pěstují a krmí miliony krys, připravených k tomu, aby je ve vhodném okamžiku naočkovali morovými bacily a poslali je k nám přes hranice“.

Článek sice nepublikoval žádný notorický šílenec, nýbrž Amelie Posse-Brázdová, spisovatelka, protinacistická aktivistka a švédská aristokratka žijící dlouhodobě v Československu, ale československé noviny ho logicky považovaly za přitažený za vlasy. S „rozumným hlasem proti strašidlům války“ přispěchal třeba agrárnický Venkov, ovšem vypořádal se s tím svérázně. „Naše ženy chtějí znáti nebezpečí války, jemuž bude tentokrát postavena žena tváří v tvář. Letecká puma nebude činit rozdílu mezi mužem a ženou,“ psal Venkov. A dodával: „Již v husitských dobách naše ženy se osvědčily. Tak tomu bude i dnes, kdy budou budit víru svých dětí v sebe a ve stát.“

Masaryk byl tenkrát ještě prezidentem a do obsazení Sudet Hitlerem zbývaly skoro tři roky. Prvorepubliková veřejnost už přesto slyšela volání polnice a válku považovala za velmi pravděpodobnou alternativu vlastní budoucnosti.

Historická anomálie

Na konci osmdesátých let se začal hroutit a roku 1991 se definitivně zhroutil Sovětský svaz. Bipolární svět studené války skončil a Evropané a Američané vytěsnili válku – alespoň tu „velkou“, ve které jde o bytí a nebytí – ze své mysli. Putinův vpád na Ukrajinu tento myšlenkový luxus v jednom okamžiku rozboural a Západ by si měl rychle vzpomenout na několik základních axiomů: svět je pro život stále velmi nebezpečné místo, mír není lidským právem a zahraniční politika bývá velmi často doménou iracionálně uvažujících sociopatů.

Tak rozsáhlé ignorování války, jaké jsme v posledních letech zažili, je ve skutečnosti historickou anomálií, jakých v dějinách mnoho nebylo. Stačí se podívat – a to také podrobně uděláme –, jaké bylo 20. století. První světovou válku léta dopředu signalizovala nekončící řada krizí a konfliktů na periferii, na což veřejné mínění reagovalo mimo jiné neobyčejnou oblibou takzvané invazní literatury, tedy fantastických románů a povídek, ve kterých jedna z velmocí okupovala svět, a to často za přispění nějaké obzvláště ničivé a do té doby nevídané zbraně.

Po druhé světové válce taková zbraň skutečně vznikla a děti – budoucí těžce radioaktivní civilisté – se přes den ve škole učily nesmysly typu, že si mají v případě jaderné války lehnout patami směrem k epicentru výbuchu, a v noci se pak kvůli tomu hrůzou budily ze sna. Nejdřív se ale ještě nakrátko vraťme do první republiky.

Hlavně ne pacifismus

Z dnešního pohledu lze prvorepublikové Československo sotva popsat jinak než jako militaristický stát. Z pěti sousedních zemí bylo naším spojencem jen Rumunsko, se dvěma z nich (s Polskem a s Maďarskem) jsme hned roku 1919 bojovali o území a po pouhých dvaceti letech existence nás sousedé roztrhali na kusy. Odpovídaly tomu i výdaje na obranu. V roce 1919 činily takřka pětinu z výdajů státního rozpočtu, nikdy neklesly pod deset procent a v kritickém roce 1938 šlo o rekordních 20,7 procenta. Loni to pro srovnání bylo 4,5 procenta.

Protiválečné hry Osvobozeného divadla, tragédii Karla Čapka či zánik první republiky jsou tak notoricky známé události, že se jimi nebudeme zdržovat. Je ale dobré připomenout, že Masarykem halasně propagované legionářství nebylo ve skutečnosti ničím jiným než budováním národní bojové tradice a že první republika reálně počítala s (obrannou) válkou, a to zdaleka nejen na konci třicátých let. Když například v únoru 1927 chytili četníci německého občana Kurta Špačka, jak v Semtíně fotografuje továrnu na výbušniny, komentovaly to Národní listy následujícími slovy: „Nejhorší by bylo, kdyby různá pacifistická hesla uspala naši bdělost do té míry, aby zrada, jež se všude vůkol nás plouží, mohla bez překážek provádět své rejdy. Nepřítel číhá, brousí si své zbraně a vyčkává vhodné příležitosti.“

Invazní romány

Zřejmě nejlepším a ve své době také nejslavnějším invazním románem byla Válka ve vzduchu (The War in the Air), kterou roku 1907 vytvořil slavný anglický spisovatel Herbert George Wells. Obzvlášť sugestivně vylíčil útok německého „vzducholoďstva“ na New York, který z vlajkového letounu Vaterland sleduje hrdina románu – zajatec Bert Smallways. „Viděl vzducholodi letěti nízko a rychle nad stmívajícími se a vzlykajícími ulicemi; viděl veliké budovy, náhle červeně osvětlené uprostřed stínů, potom klesající při nárazu pum.“ Poté, co se snesl níže i Vaterland, Bertova „mysl poznala s hrůzou, že osvětlené černé hromady jsou veliké úřední budovy v ohni“ a dosud nezřetelný pohyb způsobují sanitní čety odnášející mrtvé a raněné: „Když se vyjasnilo, chápal víc a více, co znamenají ty scvrklé černé věci…“

Wells byl rozený pesimista, a tak válka v jeho představách vedla k pádu celé (euroamerické) civilizace a k návratu věku barbarství. Všechny invazní romány takové samozřejmě nebyly. Spousta z nich – hlavně ty brakové – byly primitivně vlastenecké a pravidelně končily potřením invazního loďstva, jiné si mnohem víc než válečných hrůz všímaly kulturních rozdílů.

Například Saki v románu When William Came (Williamem je míněn německý císař Vilém II.) vykreslil Londýn, v němž vítězní Němci zavádějí „teutonské“ pořádky: tradiční „puby“ vystřídaly kontinentální kavárny (v jedné z nich se roztahuje kocour jménem Wotan) a za šlapání na trávu v Hyde Parku dostal hlavní hrdina tři šilinky pokuty. Ještě nelidštěji si Němci počínali v knize Ernsta Oldmeadowa North Sea Bubble, když ujařmené Brity nutili konzumovat párky se sauerkrautem a úředně zavedli povinnost psát jméno německoanglického skladatele Händela s přehlasovaným „ä“.

Padoušství měli sice Němci už tehdy v popisu práce, ale kromě nich na Británii útočili i Rusové, Francouzi (ti obvykle tajně kutali podmořský invazní tunel) či různé asijské národy. Podobná díla pochopitelně neměli na svědomí jen Britové, ale také Němci (například ve vizi Karla Eisenharta zaútočili na Británii Francouzi, a když anglické loďstvo vyhlásilo Evropě námořní blokádu, císařská flotila slavně zasáhla a připravila ­Albion o všechny jeho kolonie), Francouzi, a dokonce Japonci. Celkem do roku 1914 vyšlo několik set takových děl.

Strachu z války vás zbaví veselé knihy

Popularita invazních románů je samozřejmě jen okrajový – ale důležitý – symptom toho, co se v Evropě tenkrát dělo. Na začátku 20. století končilo dlouhé období míru. Německo už předehnalo Británii v průmyslové výrobě a stíhalo ji v počtu válečných lodí. Bezprecedentně rychlá industrializace Ruska stavěla pro změnu na hlavu německý válečný Schlieffenův plán, který počítal s válkou na dvou frontách.

Vychýlilo to koncert velmocí z rovnováhy a hluboko pod tím dál dřímaly tradiční evropské sváry: francouzský revanšismus vůči Německu a rakousko-ruské soupeření o Balkán. Od počátku století střídala jedna mezinárodní krize druhou – búrská válka, rusko-japonská válka, první marocká krize, bosenská krize, druhá marocká krize, dvě balkánské války – a každá posunula Evropu blíž k okraji.

Vojtěch Velický

Veřejné mínění tuto permanentní hrozbu samozřejmě reflektovalo a v dobovém tisku o tom lze najít nespočet důkazů. Když na podzim 1908 anektovalo Rakousko proti vůli Ruska Bosnu a Hercegovinu, časopis Ženský list se děsil, že „budou hynout desetitisíce po strašlivých mukách na skalách Balkánu“, a oborový časopis Český učitel zodpovídal v rubrice „Právní rádce“ dotazy typu, které „osoby učitelské by nebyly v případě vypuknutí evropské války povolány do služby branné“. V době balkánských válek se obavy blížily už skoro hysterii, a tak Vilímkovo nakladatelství uveřejnilo v prosinci 1912 inzerát, ve kterém tvrdilo, že „strach z války Vás docela přejde, budete-li čísti veselé knihy“, a čtenářům jedním dechem rekomendovalo dílko Trampoty pana Tenkráta od „rozmarného vyprávěče“ Jaroslava Haška.

Děsná bomba

Reálný socialismus se v tomto ohledu od zbytku 20. století nijak nelišil, snad jen tím, že vynález vodíkové bomby přidal strachu z války novou dimenzi.

Když ráno 6. ledna 1987 vybuchl v budově Státní plánovací komise v Praze 7 (dnes tam působí Finanční správa) uniklý plyn a vysklil okna široko daleko, vyletěl tehdy čtrnáctiletý autor tohoto článku v posteli metr do výšky, chvíli poté zvedl – ještě celý rozespalý – před obličej ruku a čekal, kdy mu z ní začne opadávat maso. Když se nic nestalo, pochopil, že jaderná válka ještě nezačala, a docela dost se styděl, jaký je pitomec. Podobné dětské „jaderné“ vzpomínky ve skutečnosti nejsou nijak výjimečné. V knize Mé dětství v socialismu je sesbíral Ján Simkanič. Spisovatelku Ivu Pekárkovou tak třeba děsil „výraz hrůzy v očích naší soušky čitelky, poslušné socialistické kravky, hluboce přesvědčené, že za blížící se zánik světa můžou ti prohnilí imperialisté z Ameriky“, ekonomka Markéta Kadlecová prožila celou základní školu v „trvalém děsu z jaderné války“ a novinář Michal Musil se bál, že „se v noci probudí obrovskou ránou a zábleskem“, a večer co večer mu nedovolilo zamhouřit oka příšerně řvoucí vrtulové letadlo Il-18, protože si myslel, že „ten zvuk může být začátek nukleární apokalypsy“.

Vlastně se nebylo co divit. Jaderných válek, Hirošim a dalších podobných líbezností byly plné noviny, učitelé o tom mluvili do zhloupnutí, každý žák měl ve škole schovanou svoji osobní plynovou masku a během cvičení CO (civilní obrany) se všichni učili, jak rychle seběhnout do krytu nebo si alespoň navléknout pláštěnku a zakrýt ruce a nohy igelitovými pytlíky.

Žádné průzkumy veřejného mínění v té doby neexistovaly, proto se podívejme do Spojených států, protože i ty trpěly svými válečnými démony. Obzvlášť silný byl jaderný chiliasmus na začátku padesátých let, tedy v době korejské války a ještě za Stalinova života. Na v několikaměsíčních intervalech opakovanou otázku Gallupova institutu, jestli si respondenti myslí, že v příštích pěti letech vstoupí Spojené státy do třetí světové války, oscilovalo tehdy procento odpovědí „Ano“ mezi 54 a 76 procenty. Roku 1981 celých 47 procent Američanů uvedlo, že se jejich země během následujících deseti let zúčastní velmi či alespoň dost pravděpodobně jaderné války. O následcích takové války si přitom dělal iluze jen málokdo. Své vyhlídky na přežití označilo v tom samém roce za „mizerné“ plných šedesát procent Američanů (o tři roky později šlo o 77 procent) a jen každý dvacátý je popsal jako „dobré“.

Strach z červeného tlačítka

Studená válka trvala čtyřicet let a červené tlačítko za tu dobu nikdo nezmáčkl. Když skončila, přestali jsme na jeho existenci myslet a připomněl nám ho až Putin svými řečmi o uvedení ruských jaderných sil do stavu „vysoké pohotovosti“. Dnes jsme zpátky ve 20. století a strach z „velké“ války nás zřejmě hned tak nepustí.

Je to škoda, bezstarostnost bývala tak příjemná.