Je to už víc než týden, co je ruská invaze na Ukrajinu hlavním společenským tématem, které zaměstnává nejen novináře a bezpečnostní experty, ale v podstatě celou českou i světovou veřejnost. A není se čemu divit. V situaci, kdy rakety dopadají na budovy ukrajinského města Ivano-Frankivsk, které se nachází vzdušnou čarou jen 160 kilometrů od nejvýchodnější slovenské obce Nová Sedlica, se lze jen těžko tvářit, že se nás tato válka netýká. Osobní rozměr celé situace navíc pro Čechy umocňuje skutečnost, že ukrajinští občané žijící v Česku tvoří společně s českými občany ukrajinského původu největší národnostní menšinu u nás (více než 200 tisíc).

Většina z nás tedy dopady této společenské tragédie pociťuje takřka na vlastní kůži. Jednak nám z životů ze dne na den mizí ukrajinští občané, které jsme byli zvyklí potkávat a kteří nyní hromadně odjíždějí do své vlasti postavit se agresorovi. A také z těch dalších, kteří zůstali, cítíme úzkost a obavy o jejich příbuzné, kteří se nacházejí v ostřelovaných městech.

Možná i tento faktor, společně se zprávami o houževnatě se proti přesile bránících Ukrajincích, stojí za nebývalou vlnou solidarity, jež se projevila rekordními příspěvky na humanitární pomoc pro Ukrajince, a to jak ze strany vlády, tak od běžných občanů. Češi se skládají na výzbroj pro Ukrajinu a jsou ochotni pomáhat jako dobrovolníci na místech, kde je to třeba.

Stydí se Zaorálek?

Vedle těchto příběhů lidské odvahy a šlechetnosti ale stojí za to věnovat pozornost i dalším dvěma věcem. Ta první bude nehledě na konečný výsledek ruské agrese zaměstnávat měsíce a roky hlavy politiků, vojáků a dalších příslušníků bezpečnostní komunity.

Je to roztříštěná iluze, že válka v Evropě nebo nový globální konflikt jsou něco nepravděpodobného či takřka nemožného. V situaci, kdy ruský prezident Putin takřka vydírá západní svět v přímém přenosu rozkazem k uvedení jaderných zbraní do stavu zvýšené pohotovosti, možná zpytoval svědomí i leckterý příznivec občanské iniciativy Ne základnám (iniciativy s nejvyšší pravděpodobností skrytě podporované Ruskem), včetnĕ takového Lubomíra Zaorálka.

Falešný pocit bezpečí je ten tam a budeme teď svědky bolestivého dohánění dlouhé roky prohlubovaného obranného deficitu. Prvním apoštolem konce neochoty zbrojit v Evropě je paradoxně Německo, které bylo jejím velkým symbolem. Německý kancléř Olaf Scholz ohlásil mimořádné navýšení výdajů na obranu již letos o sto miliard eur.

Druhou pozoruhodnou skutečností je podivný způsob vedení operace ze strany Ruské federace. Ruský postup se vyznačuje mnoha přinejmenším zvláštními úkazy. Jedním z nich je samotné načasování, kdy Rusové zahájili jednoznačně dlouho plánovaný útok až po několika týdnech eskalace, čímž vlastně dostali Západ do pozice, kdy mu již nezbývalo nic jiného než reagovat tvrdě. V opačném případě by absolutně ztratil tvář a důvěryhodnost.

Ono načasování zároveň způsobilo, že Rusové nyní čelí lépe připravenému a Západem dovyzbrojenému nepříteli. Podivná je také nedostatečná ruská snaha o získání vzdušné převahy (pro rychlý postup nezbytné) či nasazení vojáků základní služby jako páteře ruských sil; ti podle dostupných informací morálkou a chutí dobývat Ukrajinu zrovna neoplývají. A tím seznam zdaleka nekončí.

Iluze vlastní geniality

Jak si to vše vysvětlit? Princip logické úspornosti zvaný Occamova břitva mimo jiné říká, že to nejméně komplikované vysvětlení je zpravidla to pravdivé. V tomto případě by se nabízela odpověď, že Vladimir Putin žije již dlouhé roky ve vakuu, kde se mu nedostává zpětné vazby a kritického pohledu na jeho nápady. Jestli se ptáte proč, odpověď je nasnadě – ze strachu. Za takových okolností by i sebezdatnější mysl pravděpodobně propadla iluzi vlastní geniality a ztratila do určité míry schopnost sebereflexe a zdravého úsudku. Když k tomu přičteme skutečnost poměrně častou i v českých podmínkách, která se v rudé armádě bude vyskytovat výrazně častěji, totiž že reálný stav jednotek a útvarů bývá přikrášlován a tajen, aby s daným útvarem nebyly spojeny problémy, které mohou veliteli brzdit kariéru, máme recept na zpackanou invazi na světě.

Co ale víme již dnes na sto procent? Že tato polokoule minimálně jednou dvakrát za sto let porodí idiota, který se vyškrábe ve společenské struktuře dostatečně vysoko na to, aby mohl spustit nĕco tak šíleného, jako je napadení sousedního státu, válku, při níž umírají ženy a děti. 

Autor je vydavatelem týdeníku Hrot