Na výplatní pásce minimální mzda a k tomu bokem přilepšení v podobě spropitného, které dokonce někdy tvoří větší část celkového výdělku. V mnoha českých restauracích a hospodách tento model mzdové politiky fungoval spoustu let. Majitel restaurace díky tomu platil za zaměstnance podstatně nižší odvody na sociálním a zdravotním pojištění, vrchní a servírky zase ušetřili na daních.

Ekonomové ovšem už dlouho upozorňují, že má tato praxe řadu slabých míst. Číšníci a servírky kvůli nízkému oficiálnímu platu například naráželi na problém se získáním hypotéky, ačkoli ve skutečnosti měli příjmy dostačující. Ještě horší dopady pak hrozily při odchodu do důchodu – penze se totiž počítala jen z „oficiální“, nízké mzdy.

Zatímco v dobrých časech byl personál v restauracích ochotný na tento způsob výplat přistoupit, všechno se změnilo s covidem. Zavřené restaurace nedokázaly během lockdownů udržet všechny zaměstnance, a ti se tak poohlíželi jinde. Když si ovšem vyzkoušeli, jaké to je, mít nárok na dovolenou i kompletně oficiální mzdu, zpět do gastra se jim teď už nechce. A to tím spíš, že ve vzduchu stále visí nejistota a hrozba dalších omezení a uzavírek.

Kritický nedostatek zaměstnanců nyní řeší mnoho restaurací a hospod a jejich asociace přišla s originálním návrhem, jak číšníky a servírky přilákat zpět. Vznesla požadavek na ministerstvo financí, aby „dýška“ legalizovalo. Představa Asociace restauratérů je taková, že by se i spropitné započítávalo do celkové mzdy, což by řešilo oba výše zmiňované problémy.

Návrh má ale jedno zásadní slabé místo: restauratéři by nejraději, aby zároveň zůstala zachována praxe, kdy se přilepšení v podobě „tringeltu“ nedaní a neplatí se z něj ani sociální a zdravotní pojištění.

Není divu, že i při posledním jednání na ministerstvu financí hospodští narazili na silné nepochopení úředníků. Jejich argument je jasný: personál v gastronomii by tím získal nespravedlivou úlevu, o jaké si třeba zaměstnanci v továrnách nebo kancelářích mohou nechat jen zdát. Z části mzdy by neplatili odvody, přesto by se jim třeba důchod počítal i z částky, z níž nic na důchodovém pojištění nezaplatili.

Pokus se „zoficiálněním“ spropitného tedy téměř jistě nevyjde a česká gastronomie zůstává v pasti. Nízké ceny mohli dosud hospodští nabízet díky originálnímu přístupu ke mzdám. Pokud ale nyní mají platit zaměstnancům tolik, aby mzda byla konkurenceschopná třeba oproti automobilce, nebude jiné cesty než zdražení. 

Při pohledu do jídelních lístků v hospodách na západ od našich hranic je zjevné, že Česko bylo v Evropě unikátní. Tak levné pivo či jídlo se nedá pořídit v žádné západoevropské zemi a na zdražení si nejspíš budou muset zvyknout i Češi. 

Covid působí jako katalyzátor a zdá se, že kromě nemocných mu padne za oběť i tradiční česká hospodská kultura. Budeme si muset zvyknout platit víc a smířit se s tím, že řady „tradičních českých pětek bez ubrusu“ do budoucna prořídnou.