Uprostřed lesů bývalého vojenského prostoru Ralsko je ukryta pevnost. Kdo překoná lesní porost, místy stále nevyčištěný od nevybuchlé munice Sovětské armády, toho čeká vysoký plot, kamerový systém a pohybové detektory. „Nejhorší jsou prasata, ta přijdou a projdou plotem,“ říká však k odolnosti opevnění Ondřej Němec, vedoucí provozu obnovitelných zdrojů ČEZ. Právě uprostřed opuštěných lesů vybudovala polostátní firma před více než deseti lety fotovoltaickou elektrárnu Ralsko. Ve skutečnosti jde o pět navzájem propojených zdrojů, které dohromady dávají největší solární park v Česku o výkonu 55 megawattů.

Ralsko je jedním ze symbolů tehdejšího solárního boomu. Na historickém plánu visícím v jedné z provozních budov elektrárny je stále uvedeno jméno společnosti Amun. Re. I když dodnes nebyl nikdo odsouzen, ČEZ měl údajně za projekt elektrárny zaplatit firmě podezřívané z napojení na vlivné lobbisty o miliardu více, než byla skutečná cena. Ve vypjaté atmosféře zaměřené proti solárním zdrojům proto ČEZ elektrárnu opevnil proti útokům vandalů. K žádnému takovému nakonec nedošlo, bezpečnostní systém se podle Němce ukázal být předimenzovaným a kvalitní kamery zachytávají hlavně rozdováděné obyvatele lesa, vedle divočáků i zajíce, srny či jezevce.

ČEZ má přitom po deseti letech stagnace s fotovoltaikou opět velké plány. Do roku 2030 chce postavit obnovitelné zdroje o instalovaném výkonu šest gigawattů, většinu z toho ve fotovoltaice. Dnes je přitom celkový výkon všech tuzemských solárů sotva třetinový. Nebude sám, stát očekává, že díky až 350 miliardám z Modernizačního fondu by se mohl instalovaný výkon zvýšit až na čtrnáct gigawattů. K dispozici jsou však i další finanční zdroje. „Celkově bude mít česká ekonomika až půl bilionu korun na investice do energetiky,“ říká ředitel odboru energetiky a ochrany klimatu ministerstva životního prostředí Pavel Zámyslický.

Čistě teoreticky by mohly nové soláry vzniknout i v Ralsku. Původně měla být místní elektrárna ještě o dvacet megawattů větší a tomu je přizpůsobena i zdejší transformovna. Éra megasolárů svéhlavě zasazovaných do krajiny je však už pryč. Podmínky Modernizačního fondu zapovídají výstavbu na lesních pozemcích i nejkvalitnějších zemědělských půdách první a druhé třídy bonitované půdně ekologické jednotky (BPEJ). Lesy zabírají více než třetinu rozlohy České republiky, zemědělská půda více než polovinu. Podle Státního pozemkového úřadu připadá 61 procent z toho na méně kvalitní půdy třetí až páté třídy BPEJ, na kterých lze soláry stavět.

ČEZ má podle své mluvčí Barbory Peterové k dispozici vlastní brownfieldy pro uskutečnění jen zhruba dvaceti procent svých solárních plánů. „Pro zbylou část máme vytipované lokality po celé zemi. Vzhledem ke složitosti schvalovacích procesů však nelze v tuto chvíli s jistotou říci, v jakém rozsahu budou nakonec realizovány, respektive nelze v daný okamžik více specifikovat konkrétní pozemky,“ uvádí Peterová. Kde tedy nové soláry vzniknou? A jaké budou?

Pomalé střechy, rychlá pole

V době, kdy se stavělo zmiňované Ralsko, platilo, že jeden megawatt instalovaného výkonu zabere zhruba dva hektary pozemku. Díky technologickému vývoji a výkonnějším panelům dnes už platí spíše jeden megawatt na jeden hektar. Při cílových čtrnácti gigawattech výkonu bude tedy třeba zhruba dvanáct tisíc hektarů.

Polovina žádostí doručených Státnímu fondu životního prostředí (SFŽP) v rámci předregistrace Modernizačního fondu se přitom týkala střech, což je i idealizovaná představa státu. Střech je podle šéfa Solární asociace Jana Krčmáře opravdu dostatek, problém je však rychlost střešní výstavby. „Na střechy se vejde všechno, problémem je tempo. Kdybychom stavěli třeba tisíc megawattů na střechách, tak to může trvat pět let. V minulosti jsme toho přitom na volných plochách postavili více za rok,“ říká Krčmář.

Aby stát splnil zvýšené evropské cíle obnovitelných zdrojů pro rok 2030 ve výši čtyřiceti procent, což pro Česko znamená něco mezi 28 a 32 procenty, bude se muset zaměřit i na zemědělskou půdu nižší kvality a brownfieldy. Národní strategie regenerace brownfieldů z roku 2019 uvádí, že v Česku je patnáct tisíc hektarů nevyužívaných průmyslových ploch. Teoreticky by tak tuzemské brownfieldy stačily, nelze však očekávat, že panely zaplní každý čtvereční metr po bývalých továrnách.

Podle zpráv z trhu se pozemky pro elektrárny shánějí těžko, majitelé jsou ve velké většině ochotní jen k pronájmu a spekulativní nabídky ženou ceny do nesmyslných výšin. „Setkal jsem se třeba s tím, že u pozemku, který je rekultivovaná skládka a dělat se tam nedá kromě fotovoltaiky nic, se pohybuje nájem od 2,5 tisíce až po čtyři tisíce eur za hektar za rok. Musí se přitom vytvořit nebo upravit stávající územní plán,“ říká zdroj, který se na trhu „solárních“ pozemků pohybuje. To platí i pro zemědělskou půdu nižší kvality. I tam se však část fotovoltaik s největší pravděpodobností nakonec objeví.

Solární maliny pana Alberse

Piet Albers se náhle vynoří z malinového keře zpoza německé hranice. Nejde o běžence, malinové plantáže nizozemského farmáře se rozkládají na obou stranách německo-nizozemské hranice, a on tak plynule překračuje čáru i několikrát denně. Albers ochotně svolí k focení, na zájem médií je zvyklý. Jak říká, nedávno u něj byla televize. Záhy se na farmě objeví i poslanec zemského parlamentu Severního Porýní-Vestfálska. Vedle české delegace složené ze zástupců SFŽP, krajské společnosti Moravskoslezské Investice a Development, týdeníku Hrot a Klubu agrivoltaiky, který nedávno vznikl pod Aliancí pro energetickou soběstačnost, si chce i německý politik prohlédnout Albersovy maliny. Nebo spíš to, co je nad nimi.

Seshora totiž malinovníky chrání fotovoltaické panely. Elektrárnu o celkovém výkonu 2,7 megawattu pokrývající o něco více než polovinu z šestihektarové farmy zde vybudovala společnost GroenLeven. Jde o nizozemskou dceru německého obra se stoletou historií BayWa, který původně vznikl jako dodavatel pro zemědělství. V poslední době však BayWa platí za inovativního průkopníka v řadě odvětví, mimo jiné v energetice.

Jak vysvětluje manažer společnosti Willem de Vries, firma v pilotním projektu Albersovy farmy původně instalovala tmavé panely s nízkou propustností světla, pod kterými se plodům nedařilo. Pak však přešla na transparentní panely, kterými pronikne až polovina slunečního svitu, s tím, že případné výpadky na úrodě Albersovi kompenzuje.

Farmář Piet Albers je spokojený, jeho malinám se pod soláry daří. Nevadí mu proto, že z vyrobené elektřiny nemá ani euro. foto Jan Brož, týdeník HROT

K tomu však nedošlo. Malinám se naopak pod soláry daří lépe než pod obvyklou plastovou fólií, která chrání zbytek farmy. „Neměli jsme ztráty na úrodě. Mikroklima je mnohem lepší pod panely než pod fólií, zvláště během horkých dní,“ vysvětluje de Vries. GroenLeven proto farmáři za umístění své fotovoltaiky na jeho pozemcích ani nic neplatí, což byl od počátku cíl firmy. „Instalace je velmi drahá a nedává to smysl,“ vysvětluje de Vries. Předností pro pěstitele je právě to, že maliny prospívají, a navíc ušetří za náklady na obnovu ochranné fólie, která má mnohem kratší životnost než panely.

Bez dotace se však výroba zatím neobešla, společnost dostává dotovanou výkupní cenu 65 eur za megawatt, kterou vysoutěžila v aukci. Jenže cena na burzách se v posledních týdnech přehoupla přes hranici sto eur za megawatthodinu, a je tedy vysoko nad stanovenou podporou. Pokud se trend udrží, lze nizozemskou agrivoltaiku označit za zcela tržní model.

Elektrárna jako přístřešek

Panely však představují ochranu pro malinovníky nejen v pravém smyslu slova, ale i legislativně. Agrivoltaika je natolik novou kategorií, že pro ni zatím neexistuje škatulka, a v Nizozemsku je tedy oficiálně zapsaná jako ochranný systém rostlin. „Dostali jsme povolení na ochranný systém rostlin a myslím, že to dává smysl. Pokud dáme solární panely na střechu, neznamená to, že by střecha přestala být střechou, pořád plní funkci střechy pro dům. A tady to je to samé,“ vysvětluje de Vries. To je klíčový aspekt, díky legislativní kličce zemědělská půda pod panely nepřestala být zemědělskou půdou, což by jinak bylo při stavbě elektrárny nevyhnutelné. Farmář na ni tak dál může pobírat dotace.

Okolnosti „legalizace agrivoltaiky“ proto zajímají i potenciální zemědělské investory a úřady v Česku. Stejně jako na klasické solárny je i na agrivoltaiku na půdách nižší kvality možné čerpat podporu z Modernizačního fondu. SFŽP obdržel v rámci předregistrace přes 700 žádostí o podporu agrivoltaiky. Pro zájemce jsou agrární soláry atraktivní především proto, že zatímco na klasickou elektrárnu mohou dostat 12,5 tisíce na instalovaný kilowatt, u agrivoltaiky je to až osmnáct tisíc.

Stejně jako v Nizozemsku ani v Česku však zatím neexistuje jasná definice, co to agrivoltaika vůbec je. Pozměňovací návrh poslance Petra Třešňáka k nedávno schválenému zákonu o podporovaných zdrojích energie zákonodárci odmítli. Jednak tak stále zůstává nevyjasněna otázka čerpání dotací, což je pro zemědělce zásadní. Vedle toho však panuje obava, že by si investor mohl na nevyužívaný pozemek nižší kvality pořídit dvě tři ovce, projekt prohlásit za agrivoltaiku a čerpat vyšší investiční dotaci.

Nepromyšlená podpora by tak mohla v konečném důsledku znamenat pro branži reputační katastrofu podobnou té z přelomu let 2009 a 2010. Koneckonců i za likvidaci porostu v Ralsku odpovídá stádo 700 ovcí, a čistě teoreticky tak lze největší českou solární elektrárnu za agrivoltaiku označit. Kvůli chybějící definici proto SFŽP zatím agrivoltaiku nezahrnul ani do první regulérní dotační výzvy.

„S jejich podporou se proto počítá až v dalších letech, až bude dořešena příslušná legislativa, případně alespoň jiná metodická podpora. Ve stávajících výzvách mohou být proto podpořeny uvedené projekty pouze za podmínek standardní pozemní fotovoltaiky, přičemž v případě agrivoltaiky musí dojít k vyjmutí ze zemědělského půdního fondu v té části, kde je fotovoltaika ukotvena,“ vysvětluje mluvčí SFŽP Lucie Früblingová. Zemědělskými soláry však možnosti inovativní fotovoltaiky nekončí.

Vodní solárníci

Nejadrenalinovější povolání v zelené energetice mají nejspíš správci offshorových větrných parků. Údržba solárů oproti tomu je poměrně nudnou záležitostí. Solárník Marc van de Pol ovšem také vyráží za prací ve člunu, i když poklidná hladina bývalého pískového dolu Uivermeertjes se s rozbouřenou hladinou Baltu nedá srovnat. Také van de Pol pracuje pro GroenLeven, jeho doménou však nejsou solárny zemědělské, nýbrž vodní.

Na vlnách jezera se totiž pohupuje druhá největší plovoucí fotovoltaika mimo Asii o instalovaném výkonu téměř třicet megawattů. „Jezero je poměrně hluboké, uprostřed má hloubku čtyřicet metrů. Je tu poměrně málo ryb, protože je zde málo potravy,“ vysvětluje van de Pol při plavbě k elektrárně, že vodní plocha jinak nabízí jen poměrně málo možností využití.

Všechny panely včetně třinácti transformátorů se kompletně nacházejí na hladině a s pevninou je spojuje jen elektrický kabel dodávající vyrobenou elektřinu do sítě. Ke kompletnímu odříznutí zdroje od pevniny vedly společnost i ekologické důvody, záměr byl zasáhnout krajinu co nejméně. Okolí bývalé pískovny přitom nepůsobí dojmem jedinečné přírodní lokality.

„Za rok vyrobí elektrárna 28 milionů kilowatthodin. Mnoha lidem kilowatthodina nic neříká, rozumí ale benzinu. Obvykle proto říkám, že jeden hektar se rovná jeden megawatt solárů, to znamená jeden milion kilowatthodin ročně, jedna kilowatthodina znamená šest kilometrů jízdy. To máme tedy šest milionů kilometrů, což odpovídá 400 tisícům litrů benzinu,“ počítá van de Pol. Dotační model zde funguje podobně jako na Albersově farmě, elektrárna má zaručenou výši výkupní ceny, a čím více se zvedá tržní cena, tím méně veřejné podpory získává.

foto Jan Brož, týdeník HROT

V Česku se zatím s žádnou provozní podporou pro jakýkoli typ fotovoltaiky nepočítá, i když soláry se po ostrých bojích v parlamentu nakonec dostaly do systému aukcí, jaký funguje vedle Nizozemska i v mnoha dalších zemích, a teoreticky je tak může vláda vypsat. Podobně jako u agrivoltaiky stát i u plovoucích elektráren stanovil alespoň vyšší investiční podporu v rámci Modernizačního fondu, na instalovaný kilowatt lze čerpat 13,5 tisíce korun. Stejně tak se však zatím neobjevily v první regulérní výzvě.

Podle portálu Česko v datech tvoří vodní plochy 166 tisíc hektarů, tedy přes dvě procenta rozlohy Česka. Zdaleka ne všude bude možné stavět fotovoltaiku a přístup potenciálních investorů k vodě je mnohem větší překážkou než třeba k méně kvalitní půdě. Přesto je mnoho ploch pro výstavbu vhodných, nabízí se třeba jezera po těžbě hnědého uhlí. O plovoucí fotovoltaiku tak má zájem třeba Sev.en, ČEZ by zase k tomuto účelu mohl využít přečerpávací elektrárny.

V rámci předregistrací Modernizačního fondu tak připadalo na vodní solárny 1,7 procenta z osmi tisíc solárních žádostí. Stejně jako u agrivoltaiky se očekává, že skutečných žádostí bude nakonec výrazně méně. Jisté však je, že do české energetiky míří naprosto bezprecedentní balík peněz a na státu bude, aby ho dokázal rozumně utratit. Při správném nastavení by se zemědělské a plovoucí soláry mohly ukázat jako jedna ze zajímavých možností.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.