Mohamed Amersi se vyzná. Jedenašedesátiletý byznysmen s britským pasem, narozený v Keni indoíránským rodičům, je dnes nejštědřejším dárcem vládní Konzervativní strany a úměrně tomu roste jeho vliv – ačkoli ještě před pěti lety jej znali jen právníci zabývající se ruskými velkopodfuky. Dnes je hlavním aktérem skandálu, jenž vede na samý vrchol britské státní moci a hrozí vládní partaji – přinejmenším – nebetyčnou ostudou.

Zhruba na přelomu června a července se kdosi obrátil na list Financial Times s nepěkným příběhem. Jeho nejčerstvější kapitolu načal dopis, jejž obdržel poslanec sir Nicholas Soames, vnuk Winstona Churchilla a jedna z nejrespektovanějších postav své strany. (Byl mimo jiné jedním z jednadvaceti rebelů, jež partajní boss a ministerský předseda Boris Johnson nechal z parlamentního klubu vyhodit kvůli sporům o brexit. V následujících volbách již sir Nick nekandidoval.)

Dopis mu napsala stranická kolegyně Charlotte Leslieová. Vyjadřoval obavu z vlivu, jejž na vedení strany získal zmiňovaný byznysmen Amersi. Popisoval, jak Amersi sloužil Putinovu poskokovi Leonidu Reimanovi a zároveň oligarchovi Michailu Fridmanovi. Citoval rozhodnutí švýcarské justice, podle něhož je Amersi lhář. A především varoval před jeho záměrem ovlivňovat politiku Londýna na Blízkém východě.

Želízko na Blízkém východě

Leslieová měla dobrý důvod takový dopis psát. Po léta byla předsedkyní a dodnes je členkou vedení Konzervativní rady pro Blízký východ (CMEC), partajní organizace, která zprostředkovává a udržuje obchodní, politické a kulturní kontakty mezi Británií a řečeným regionem. V roce 2017, kdy se v čele konzervativců usadila parta nevypočitatelných brexitérů, rada svoji partajní identitu zrušila, aby nepřišla o dobrou pověst a získávala peníze i od lidí, kteří toryům nemohli přijít na jméno.

Amersi začul příležitost. Od té chvíle věnoval spolu s ruskou manželkou Naděždou Rodičevovou Konzervativní straně přes 750 tisíc liber, což mu vyneslo členství v klubu superdonorů zvaném Leaders Group. To mu dává právo jednou za měsíc povečeřet se členy partajního vedení; dnes to znamená členy kabinetu.

Letos Amersi založil firmu Conservative Friends of the Middle East and Africa čili Comena. Ta má hrát roli, kterou do roku 2017 plnila CMEC, ačkoli posledně jmenovaná organizace funguje normálně dál. Znamená to ryze stranickou organizaci – a pokud Johnson a spol. přiklepnou Amersiho Comeně status oficiálního zástupce Konzervativní strany, bude Amersi mít „very, very top“ přístup k blízkovýchodním vládcům, saúdskoarabským de facto vládcem Muhammadem bin Salmánem počínaje a egyptským prezidentem as-Sísím konče.

Vtip je v tom, že Amersi je podle Financial Times uveden jako jediný akcionář Comeny. Znamenalo by to, že by vláda víceméně outsourcovala značnou část své politiky v mimořádně citlivém regionu do rukou jediného člověka. V takovém případě by pochopitelně nejvíce záleželo na tom, co je takový člověk zač – a to může v Amersiho případě být docela problém.

Dvojí hra

Sir Nicholas si dopis od Leslieové přečetl, opřipomínkoval ho a poslal jej muži jménem Ben Elliot. Ten má dvojí roli – zaprvé je spolupředsedou strany. V britském systému funguje takový člověk asi jako výkonný místopředseda stran českých; není politickým lídrem, ale manažerem, který se stará o hladké fungování partajní mašinerie.

Druhá Elliotova role jeho přínos dostatečně osvětluje. Je zakladatelem a šéfem firmy Quintessentially, která poskytuje bohatým ambiciózním lidem „concierge services“. Concierge je v běžném slova smyslu něco mezi lepším vrátným, dveřníkem a recepčním; v tomto smyslu to slovo lze stěží vnímat jinak než jako pěkné oficiální pojmenování zprostředkování vlivu za peníze.

Na tom příkladu je dobře vidět, jak svět v 21. století pokročil a jak dobře si v tom závodě vede Česko. Před patnácti lety si musel chudák premiér Stanislav Gross na takové věci najímat hudební agentury a kolotočáře, kdežto v Británii se uplácelo starosvětsky pod rukou. Dnes mají Angličané Quintessentially, kdežto v Česku je oligarcha rovnou premiérem. Pokrok nezastavíte.

Ben Elliot je na svoji duální roli dobře vybaven již od přírody: je synovcem vévodkyně z Cornwallu Camilly Parker-Bowlesové, jinak manželky následníka britského trůnu, prince Charlese. Slovo dalo slovo a světlo světa spatřily fotografie, na nichž Amersi s manželkou a s vévodkyní během jakéhosi večírku pózují pro fotografy a vůbec se dobře baví.

Naopak sir Nick a Charlotte Leslieová se baví podstatně hůře, protože mají na krku Amersiho žalobu pro nactiutrhání. To proto, že Elliot si dopis od Soamese a Leslieové nenechal pro sebe, nýbrž s ním ještě za tepla běžel rovnou za štědrým sponzorem. Ani jeden ze zmíněných exposlanců není nijak závratně bohatý, takže lze očekávat, že Amersi (který do sporu již v této fázi údajně vložil 300 tisíc liber) bude mít navrch.

Peníze nesmrdí

Jeho pozice u vedení nejúspěšnější politické organizace v dějinách tak bude náležitě upevněna. Do role nejdůležitějšího sponzora se přitom dostal náhodou. Po referendu o brexitu a bratrovražedném boji o moc uvnitř partaje dali tehdejší sponzoři v čele s lordem Ashcroftem od toryů ruce pryč, ačkoli strana byla u vlády.

Archiv

Amersi naopak věnoval každému ze čtyř kandidátů na lídra po deseti tisících librách (jediný Rory Stewart je později vrátil) a od té doby se nezastavil. Posledních 50 tisíc od něho na partajní konto dorazilo necelý týden poté, co Elliot dostal Soamesův dopis. Výsledek? Do Leaders Group Amersiho vyneslo pouhých 750 tisíc liber, ačkoli do té doby by s částkou pod milion nedostal ani čuchnout. Poučení je jasné: Když vládnete chaoticky a absurdně jako Boris Johnson, nemůžete si vybírat, od koho berete peníze.

Putinův kůň

V roce 2005 se Metromedia, americký vlastník většinového podílu ve firmě PeterStar, sanktpetěrburském operátorovi pevných telefonních linek, rozhodl z Ruska odejít. Amersi, který se tehdy na ruské telekomunikační scéně pohyboval (mimo jiné byl v angažmá u skandinávské firmy Tolia-Sonera, jež po celém bývalém Sovětském svazu proslula ochotou zkorumpovat vše, co neuteklo), dostal za úkol najít kupce. Našel jej v bohatém dánském právníkovi Jeffreym Galmondovi (na snímku), vlastníkovi firmy First National Holding. Z kšeftu v hodnotě 215 milionů dolarů si Amersi přišel asi na čtyři miliony. Jak však později zjistily švýcarské soudy, Galmond byl jen bílým koněm, za nímž stál jistý Leonid Reiman, tehdy Putinův ministr pro informační technologie.

Zmíněnou transakcí nakonec změnily majitele podíly v několika firmách. O jednu z nich, dalšího operátora MegaFon, musel Galmond bojovat s význačným oligarchou té doby Michailem Fridmanem. Ten poslal Amersiho, aby z Galmonda vytáhl dvě miliardy dolarů, o které Fridmana – podle verze posledně jmenovaného – neprávem připravil. Amersi situaci zjevně špatně přečetl a jezdil Galmondovi vyhrožovat. Pak jeden z bankéřů, který se do věci připletl, beze stopy zmizel a Fridman peníze raději oželel.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.