Kdo zažil v dětství finanční nejistotu, bývá šetřílkem i v dospělosti
Ilustrační foto: Shutterstock.com
Nevystačíte s penězi? Možná na tom nejste tak špatně, jen trpíte finanční dysmorfií
Vydělávají miliony korun ročně, přesto se necítí bohatí. Někteří manažeři, ředitelé a podnikatelé mají natolik vysoké náklady, že i se štědrou mzdou sotva vyjdou. Zřejmě trpí takzvanou finanční dysmorfií, která jim nedovolí svůj příjem dostatečně ocenit. Někdy ale dost není opravdu dost – příčinou je tlak okolí, sociálních sítí a zvyšující se náklady luxusního životního stylu.
ptk
Je to víc než na chleba a vodu, luxusní rezidenci, zahradníka a soukromou školu pro děti, ale pořád je to nějak málo. Co byste udělali, pokud by váš roční příjem začínal sedmičkou a za ní by stála fronta šesti nul? Bývalý vysoký manažer Frank Frulio si na takovou mzdu stěžoval. Vadila mu tak moc, že se dokonce rozhodl žalovat společnost, která mu ji vyplácela.
Jednalo se o Spire Global UK, firmu, která sbírá satelitní data pro sledování počasí a dopravy. Nešlo ani tak o výši základní cifry, kterou Frulio každý měsíc viděl na své výplatní pásce (20 tisíc liber, tedy asi 580 tisíc korun), ale o pravidelný bonus v hodnotě 60 procent mzdy. Jednoho dne totiž zmizel a ředitel společnosti najednou nevěděl, kudy kam. Uvědomil si pak, že už nemůže pro firmu dále pracovat.
Pokud se na Fruliovy nesnáze podíváme pohledem, řekněme, prodavače v lahůdkách, důvod paniky nám uniká. Rozdíl je v tom, že člověk, který se živí vážením vlašského salátu, neplatí současně za dvě honosné domácnosti – na míru postavenou rezidenci v USA a byt ve skotském Glasgow, kam se americký občan Frulio přestěhoval za prací.
Když k tomu připočteme vyšší daňové zatížení, kterému coby Američan pracující v Británii čelil, čísla přestanou vycházet. Soud sice pro situaci ředitele projevil pochopení, ale jeho požadavek zamítl, firma postupovala zákonně.
Jedná se o extrémní příklad takzvané finanční dysmorfie, kdy si člověk myslí, že je chudší, než ve skutečnosti je. V českém prostředí jev dobře ilustruje postava Martina Nedobyla v seriálu ČST Zlá krev. Podnikatel, který staví domy ve velkém, udržuje svou choť dlouhodobě v dojmu, že je rodina na pokraji bankrotu.
Když zemře, notář šokuje vdovu zprávou, že je nadmíru zaopatřenou ženou. Okolnosti se změnily a obsedantní potřeba škrtit rodinný rozpočet, včetně peněz na hračky pro vlastní děti, ustoupila.
Možná byl Nedobyl krutý člověk, můžeme si ale zaspekulovat, že třeba jen vyrůstal v podobných poměrech jako britská herečka Millie Bobby Brownová, známá ze seriálu Stranger Things.
Přestože za jeden díl série dostává čtvrt milionu dolarů (asi 5,4 milionu korun), bojí se hýřit. Když si potřebuje koupit ponožky, nevyrazí podle svých slov do Prady, ale do Targetu. Nedávno také váhala, jestli si může pořídit značkové brýle, přestože ji k tomu blízcí ponoukali.
Důvod pravděpodobně najdeme v jejím dětství. „Vyrůstala jsem bez peněz, takže si na ně dávám pořád pozor,“ prohlásila.
Pokud naši rodiče počítali každou korunu, je podle psychologů složité vnitřního škudlila později přeprogramovat. Jde o poměrně rozšířený fenomén. Podle únorového průzkumu svůj příjem podceňuje až 60 procent Britů. Statistika také ukazuje, že i ve Spojeném království se vyskytuje opravdu velká řada seriálových Nedobylů.
Čím vyšší příjem, tím menší povědomí o tom, jak dobré mám bydlo. Jen jeden z deseti lidí s příjmem přesahujícím 100 tisíc liber (skoro tři miliony korun) si připadá bohatý. Šesticiferná mzda přitom zajišťuje příčku mezi čtyřmi procenty nejzaopatřenějších lidí.
Co by těmto pseudonuzákům zajistilo pocit, že se mají dobře? Sedminásobný plat než mají dosud.
Lidé, kteří vydělávají „jen“ mezi 80 a 100 tisíci librami ročně (kolem 2,5 milionu korun), svůj příjem hodnotí jako průměrný. Ti s vyšší výplatou považují svou roční odměnu za normální, ve srovnání s lidmi ze své sociální vrstvy ale sami sebe hodnotí podprůměrně. Mediánový roční příjem britských domácností se přitom pohybuje jen kolem 31 tisíc liber ročně (cca 900 tisíc korun).
Další příčinou, která lidem s tučnou mzdou našeptává, že nejsou dostatečně zajištění, je spirála luxusního životního stylu. S rostoucím příjmem rostou výdaje – to, co bylo přepychem, se najednou stává samozřejmostí. Laťku normality nastavuje také naše okolí.
Proto bohatí vzdychají nad zvyšujícím se školným pro děti – není to pro ně už nadstandard, ale běžná potřeba. Lidé mají navíc tendenci podceňovat dva typy nákladů – ty velké, ale nepravidelné, a na druhou stranu útraty malé, ale pravidelné. První kategorii reprezentuje nákup luxusního auta, tu druhou drobné měsíční platby za různé aplikace, které se nasčítají.
Finanční dysmorfii také posiluje fakt, že se nepohybujeme pouze ve skutečném světě, ale i v tom virtuálním. Instagram či Facebook jsou místem, kde se lidé rádi blýsknou luxusem. Podle jednoho výzkumu si až čtvrtina Američanů myslí, že za jejich finanční nespokojenost mohou právě sociální sítě.
Další důvod je objektivní – ať už jde o USA, Británii, nebo Česko, všem v důsledku pandemie a destabilizace cen energií válkou na Ukrajině stouply náklady. Kupní sílu českých domácností otupily hlavně roky 2022 a 2023 – kumulativní hodnota inflace dosáhla 27 procent.
Jednoduché to nikde na světě nemají hlavně mladí lidé, stále nákladnější je pro ně koupě vlastního bydlení. Pro dřívější generace nebyl byt nebo dům nesplnitelným snem.
Zároveň pro starší ročníky třeba pravidelná káva a permanentka do fitka patřila do světa luxusu – bez nich si ale dnešní omladina nedokáže svůj život představit.
Finanční dysmorfie nicméně nemusí mít jen negativní vliv. Někdy může podle expertů pomoci udělat krok stranou, přehodnotit, za co utrácím, a udržet tak své výdaje na uzdě.
Neukázat se na příští sešlosti s kamarády v nových ponožkách od Prady zřejmě k sociálnímu vyloučení nepovede. Kňourání nad platem ve výši sedmi milionů by ale pár společenských bodů umazat mohlo.
