V sedmi mu o tři roky mladší bratr zemřel na spalničky, na nemoc, která je v Evropě dnes spíše nepříjemností, ale v Africe pořád zabíjí. Etiopana Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse to navedlo na vědeckou dráhu a stal se imunologem. Postupně to dotáhl na ministra zdravotnictví a šéfa diplomacie jedné z nejtvrdších diktatur v Africe (a tedy i ve světě). A dnes, v pětapadesáti, ho zná celý svět – jako šéfa Světové zdravotnické organizace (WHO), čínského protégé a otloukánka amerického prezidenta Donalda Trumpa.

Generálním ředitelem WHO se Tedros stal před třemi lety. Jako při obsazování většiny podobných funkcí byl i jeho výběr politickým handlem par excellence. V Bílém domě, kde už tenkrát seděl Donald Trump, Tedrosova osoba nevyvolávala vůbec nadšení, ale jeho zvolení – ač jsou zdaleka největším přispěvatelem do rozpočtu WHO – nedokázali Američané zabránit. Zůstalo jen u planých hrozeb zastavením financování organizace (tenkrát, letos už peníze zarazil). Jenže málokdo připisoval zrovna obsazení funkce šéfa globální zdravotnické organizace velkou váhu.

Zpočátku si Tedros nevedl vůbec špatně a říkal správné věci: „Teprve až budeme mít pevný zdravotní systém v úplně každé zemi, stane se svět bezpečným. Jsme tak silní jako náš nejslabší článek,“ citoval ho časopis Time. Stále však zůstával téměř neviditelným. Celebritu, jejíž tiskové konference v přímém přenosu sledují miliony lidí, z něj udělala až wuchanská nákaza. Dr. Tedros, jak si nechává říkat, má totiž sklon k showmanství a ví, že hraje pro globální publikum. „Dobré ráno, dobré odpoledne a dobrý večer,“ zahajuje každé své vystoupení.

Přívětivá tvář diktatury

Tedros nepochází z bohaté rodiny, ale povedlo se mu vystudovat biologii a imunologii v rodné Asmaře a pak i v Británii. Specializoval se na malárii. Ke studijnímu pobytu v Londýně mu pomohla etnická příslušnost – v roce 1991 byla po letech bojů poražena brutální marxistická tyranie, která v jeho vlasti vyvolala děsivý hladomor. Mengistu Haile Mariam, archetypální africký diktátor, musel odejít do exilu. Hlavní postavou etiopské politiky se stal rovněž levicový, ovšem schopný Meles Zenawi, který nastartoval hospodářské reformy podle čínského vzoru, v nichž tedy demokracie neměla místo. Zenawi pocházel z etnika Tigrajů, které, ač tvoří pouze šest procent ze 110 milionů obyvatel Etiopie, od té doby druhé nejpočetnější africké zemi dominuje. A Tedros je Tigraj.

„Nepatřil ke staré gardě, která vojensky svrhla Mengistua. Ale postupně se vypracoval ze zaměstnance ministerstva zdravotnictví na jeho šéfa a později v letech 2012 až 2016 i na ministra zahraničí. Dostal se tak na nejvyšší úroveň režimu, kde přinejmenším navenek prezentoval jeho přívětivější tvář. Jako první měl třeba twitter a přes něj byl ochoten v omezené míře komunikovat s opozicí,“ říká po telefonu ze švýcarské Basileje etiopský afrikanista Elias Gebretsadik, který už dlouhá léta žije v emigraci.

„Vím od známých, kteří s ním pracovali, že také v osobním kontaktu je to přátelský člověk. Ale přesto myslím, že by měl být postaven před soud za porušování lidských práv,“ tvrdí Gebretsadik. „Do útrob diktatury nevidíme, tak nevíme, kdo dává konkrétní pokyny. Nicméně on byl její viditelnou součástí, když třeba v roce 2015 na mezinárodní úrovni obhajoval údajnou demokratičnost voleb, v nichž vládní strany získaly všechna křesla v parlamentu, a následné brutální rozhánění pouličních demonstrací,“ dodává.

Za časů cholery

Zdá se, že žádné důkazy o konkrétních Tedrosových proviněních proti lidským právům neexistují. Zato jej mnozí chválí za to, co dokázal na etiopském ministerstvu zdravotnictví v letech 2005 až 2012, kdy na venkov dostal 38 tisíc nových lékařů a sester, čímž o desítky procent snížil úmrtnost například na tuberkulózu, malárii či AIDS. Zlepšil také prenatální a postnatální péči o rodičky a navzdory vlivné ortodoxní pravoslavné církvi zlepšil kontrolu porodnosti.

Jedno si však Tedros za rámeček nedá a až přízračně to připomíná současný problém s covidem-19. V letech 2006, 2009 a 2011 jako ministr zahrál do autu epidemie cholery. Nejenže podhodnocoval čísla obětí, dokonce důkazům navzdory odmítal o choleře mluvit. Místo toho vytrvale hovořil o problémech jako o běžném „akutním vodnatém průjmu“, čímž bránil přísunu pomoci k postiženým.

Proč to dělal, když zrovna cholera přes postupná zlepšení není v Africe stále ničím neobvyklým? „Nejspíše za tím bude otázka reputace. Etiopie za Melese šla hospodářsky prudce nahoru a vytvářela si image afrického lva, ke které se cholera nehodila. Možná tam byl jeho osobní zájem nenechat si chorobou zkazit pověst úspěšného reformátora etiopského zdravotnictví,“ dohaduje se Gebretsadik.

Za zanedbáním zdravotní péče mohlo být ale také vyřizování kmenových účtů, protože epidemie se týkaly především oblastí obydlených Amháry a Oromy. „Ano, slyšel jsem o tom, stejně jako o tom, že se kontrolou porodnosti Tigrajové snažili zmírňovat demografickou převahu nepřátelských etnik,“ připouští Gebretsadik. Důkazy ale, jak jinak, chybí.

Africký kandidát

V roce 2017 šel Tedros do volby nového generálního ředitele WHO jako favorit. Do té doby v čele organizace, jejíž šéfové se točí podle kontinentálního klíče podobně jako mistrovství světa ve fotbale, nikdy žádný Afričan nestál, přestože pro tento světadíl je činnost WHO nejzásadnější. Tedrosovi také nahrálo, že se poprvé volilo podle principu „jeden členský stát, jeden hlas“. Na mezinárodní scéně totiž dokážou afričtí politici vystupovat jednotně a v OSN tvoří africké státy více než čtvrtinu členů. A když lidé kolem hlavního konkurenta, Brita Davida Nabarra (dnes je ve WHO zmocněncem pro boj s koronavirem), připomínali Tedrosovo cholerové fiasko, uchýlil se etiopský politik k tradiční postkoloniální obraně: „Je za tím typické koloniální nastavení, kdy cílem je vyhrát za každou cenu a zdiskreditovat kandidáta z rozvojové země,“ tvrdil.

Tedros vyhrál jasně. Interpretovalo se to jako vítězství rozvojového světa. A také Číny, která systematicky protlačuje na nejvyšší posty v mezinárodních organizacích „své“ lidi, zatímco Trumpova administrativa tyto instituce vesměs přehlíží. A až ex post hrozí zastavením financování – v tomto případě jde dokonce o 900 milionů dolarů ročně, plných 16 procent rozpočtu WHO. 

Kratší konec vlivového lana

Na globální soupeření Washingtonu s Pekingem a vyvažování jejich vlivu je Tedros z dob působení v roli šéfa etiopské diplomacie dobře připraven. Čínský model (kapitalismus pod silným státním patronátem) je pro politiky z Addis Abeby vzorem, východoasijská mocnost masivně do Etiopie investuje, čínské firmy tu staví velké projekty včetně sídla pro Africkou unii. Vše na dluh, přes který soudruzi od velké zdi nad republikou (i celým kontinentem) získávají čím dál větší kontrolu.

Na druhou stranu je Etiopie jedním z největších příjemců západní rozvojové pomoci a také nejspolehlivějším vojenským spojencem USA ve východní Africe. Její armáda například operuje v nekonečném chaosu ve strategicky důležitém Somálsku. Ale při přetahované s Čínou drží strýček Sam v rukou čím dál kratší konec vlivového lana.

Totéž platí i ve WHO a zase je u toho Tedros, který v prvních týdnech po objevení koronaviru Čínu chválil za „nasazení jejího nejvyššího vedení a transparentnost, kterou ukázalo“. S půlročním odstupem znějí ta slova jako krutý výsměch.

Ponechme teď stranou, že americký prezident Trump sám pandemii několik týdnů bagatelizoval, aby pak s o to větší urputnosti kritizoval selhání WHO jako celku a Tedrose osobně. Obhájci WHO především upozorňují na to, že organizace má jen mizivé pravomoci a že funkce generálního ředitele je hlavně diplomatická. Proto v zájmu získání všech nutných informací musí kolem státu, kde vypukla nákaza, našlapovat po špičkách. Kdyby si někdo z představitelů WHO příliš vyskakoval, Čína by se prý mohla ještě víc zatvrdit. Jak by situace vypadala, kdyby se Tedros „pochlapil“, se už dnes nedozvíme. 

Příklad z minulosti však existuje. Bývalá šéfka WHO Gro Harlem Brundtlandová se v roce 2002 s Pekingem příliš nepárala, když tajil informace kolem SARS. Bývalá trojnásobná norská premiérka na veřejnosti slušně, ale tvrdě tlačila režim k tomu, aby s WHO kooperoval. SARS, který je oproti současnému koronaviru snadněji „polapitelný“, se podařilo zkrotit a WHO zažívala svou hvězdnou hodinu.

Ale to už je téměř dvacet let a svět se změnil. Číňané jsou mnohem sebevědomější a Světovou zdravotnickou organizaci vede pohlavár represivní diktatury, který má s utajováním epidemií osobní zkušenosti.

Autor je spolupracovníkem redakce.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Cholera lvovi nesluší