Petr Zákoucký patří mezi přední právníky v české energetice. Byl u většiny velkých transakcí posledních let, s akvizicemi radí předním hráčům, jako jsou EPH, Sev.en, Draslovka či KKCG. Jeho působnost je však mnohem širší a sahá „od Austrálie až po USA“. Prostředí se podle něj vyznačuje obří nestabilitou, která odstartovala s liberalizací a dnes je ještě více umocněna válkou na Ukrajině. Přesto vidí i pozitiva. Vysoké ceny energií zvyšují atraktivitu investic do nových zdrojů a především v Česku zameškaný rozvoj zelené energetiky by mohl nabrat rychlé tempo. A to i bez státní podpory. „Rozvoj obnovitelných zdrojů může být překotný, protože odpadla jedna z velkých nejistot, a tou je potřeba regulace skrze dotované výkupní ceny,“ říká vedoucí partner advokátní kanceláře Dentons.

Kdysi byla energetika velmi stabilní prostředí. Když jsem v roce 2002 začínal, energetika byla známa svou prediktabilitou, pevně danými kontrakty a zpravidla dlouhodobými pevnými cenami. Pořádně nefungovala burza, nebyl nastartovaný unbundling a liberalizace byla v úplném počátku. To mělo mnoho nevýhod a jednu obrovskou výhodu – stabilní prostředí dodávek koncovým zákazníkům. Co jste chtěli postavit, to jste si postavili, i když to někdy bylo neefektivní a stálo to více, než mělo. Já jsem tehdy váhal, jestli se mám zaměřit na energetiku, protože mi připadala příliš statická, nudná. Do toho přišla liberalizace a na prvním projektu jsem pochopil, že nuda skončila.

Věnuji se i jiným segmentům, jako je třeba právě gaming. Zúčastnil jsem se i největšího gamingového veletrhu ICE v Londýně. Úvodní řečník tam prohlásil, že odvětví se dnes považuje za utilities, tedy oblast veřejných služeb. Gaming se dnes chová vlastně tak, jak se kdysi chovala energetika. Má naprosto prediktabilní cashflow, lidé sázejí neustále stejně, v krizi dokonce více. A mě v tu chvíli napadlo, že se to úplně otočilo. Z gamingu se staly utilities a z utilities gaming. Nikdo dnes nic pořádně neví, všichni mohou jen odhadovat, ale pokud se zeptáte klienta, jaká je pravděpodobnost, že uhodnou cenu na příští den, blíží se to k padesáti procentům. To je, jako byste seděl u hracího automatu a mačkal tlačítko. Tím nechci shazovat expertizu tradingu, ale prediktabilita odvětví na denní, roční, pětileté bázi je velmi malá.

Začala s liberalizací. Velkým skupinám se řeklo, že musí oddělit infrastrukturu od dodávek. A že v rámci liberalizovaného trhu s dodávkami to bude pro všechny levnější. V ten moment to přestalo být prediktabilní, cashflow, které dodává stabilitu cen, coby základní prvek trhu zmizelo. Najednou se energetika dostala do pozice, kdy neměla výhled ceny na druhý den, natož na rok, a do toho by měla investovat obrovské částky do nové infrastruktury a poptávat bankovní financování. To investice značně ztěžuje, špatně se plánuje a špatně se dociluje toho, aby to celé fungovalo, bylo spolehlivé a nezkrachovalo to. Do toho se postupně začaly vnášet další elementy jako emisní povolenky, různé veřejné podpory od jádra až po obnovitelné zdroje, promítají se do toho limity BAT/BREF, které do tržního mechanismu přinášejí další nejistoty. Trh samotný představuje obrovskou nejistotu a v kombinaci s regulací se z toho stává gambling.

Covid a ukrajinská válka přinesly tlak na cenu. Ta je dnes velmi vysoká, nejspíš se ještě nějakou dobu udrží, a to přináší příležitost pro projekty, které dříve byly velmi obtížně financovatelné. Zejména obnovitelné projekty se zdají být financovatelné i bez veřejné podpory. Banky je jsou ochotny financovat, nebojí se jich, jak se jich tradičně bály. Rozvoj obnovitelných zdrojů může být překotný, protože odpadla jedna z velkých nejistot, a tou je potřeba regulace skrze dotované výkupní ceny. Ta je vždy obtížná a těžko únosná z pohledu voliče. V případě České republiky je to známá patálie, kdy po letech tradičního otálení a přešlapování byla na poslední chvíli přijata výhodná podpora pro splnění závazných cílů poměru obnovitelných zdrojů a až pak se začalo řešit, že zisky jsou nepřiměřené vzhledem ke klesajícím cenám technologie. Problémy s regulací by tedy už nemusely být takové, což mnoho investorů potěší, nebudou tam mít nejistotu retrospektivního přezkumu přiměřenosti ziskovosti státem. Potěší to i banky a pro všechny je to jednodušší. Do toho se promítá i snaha korporátního světa, aby byly firmy vnímány, že zachraňují planetu. To je myslím dobře.

Je to vlastně jakákoli dodávka elektřiny. Stejně jako doma máte dlouhodobou smlouvu na dodávky elektřiny na dobu neurčitou, i v tomto případě jde o dlouhodobou dodávku, kdy se cena zafixuje. Často se projekty dělají na virtuální bázi. Lze říct, že primárně chci dodávky od plánovaného projektu, který bude stát třeba u Mostu nebo v jižních Čechách, ale pokud se to nepovede, dodavatel mi energii může dodat odjinud, pokud k tomu zároveň dodá certifikát původu elektřiny ze zelených zdrojů. Mnoho firem to aktivně podporuje, aniž by byly samy výrobci zelené energie. Vzniká nový fenomén, kdy trh zelených zdrojů netáhnou dodavatelé, ale zákazníci, kteří chtějí využít elektřinu ze zelených zdrojů a chtějí se tím oprávněně pochlubit ve svých výročních zprávách. Projekty tohoto charakteru vznikají tedy na základě poptávky, zákazníci vyhlašují aukce a dodavatelé samotní bidují, aby mohli projekt realizovat. Projekty jsou to přitom poměrně velké.

Můžu uvést statistiku za Španělsko, což je největší země Evropské unie z pohledu dlouhodobých smluv na dodávky elektřiny z obnovitelných zdrojů. Za rok 2021 se tam vystavěly čtyři gigawatty výkonu pokryté PPA kontrakty. V celé Evropě to bylo celkem jedenáct gigawattů. Jde tedy o obrovské číslo, které ale zdaleka nestačí na to, abychom dosáhli kvót daných Evropskou unií nebo jednotlivými zeměmi. Přesto jsou tato čísla zajímavá, a pokud ceny vydrží, myslím, že v reálu nic nebude bránit tomu, aby byla dvojnásobná či trojnásobná. Ve Španělsku, Francii nebo v Itálii se takové projekty realizují už několik let, kdežto východní blok jich má stále málo a je tam obrovský potenciál.

Jsme na začátku. Celá západní Evropa v tom jede dlouhodobě díky příznivým přírodním podmínkám. Vzhledem k vysokým cenám elektřiny ovšem ty příznivé podmínky začínají být zajímavé z hlediska rentability projektů i v krajinách, které mají méně svitu nebo méně větru. Oči investorů, ať už firemních zákazníků, nebo dodavatelů, se proto začínají obracet směrem na východ, kde je prosycenost obnovitelnými zdroji menší než na západním trhu a možnosti jsou větší. Nejdál je Polsko, kde je trh PPA nejvyvinutější. Ale i v Česku, Maďarsku, v Rumunsku a všude jinde bude projektů přibývat. Chuť zákazníků je velká a dodavatelé hledají nové příležitosti, není důvod, proč by to nemohlo fungovat. I v Česku opět začnou po dlouhé pauze vznikat zelené zdroje, a to navzdory absenci státu, což mi přijde zajímavé. Je to příležitost dohnat přirozenou cestou to, co už ostatní mají.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Ještě Ško-Energo. To byly první vlaštovky, mnoho dalších však už běží z pohledu schvalovacích řízení. Vzhledem k vysoké ceně elektřiny si dodavatelé uvědomili, že není nutné čekat, až se poptávka protne s nabídkou, že projekty mohou kontrahovat až během výstavby nebo i po jejím dokončení.

Stát by se mohl přinejmenším podívat na stavební řízení a územní plánování a ulehčit cestu projektům rámcovým výkladem. Může tomu pomoci také tak, že udělá PR. Tím dostojí svým závazkům a za poměrně laciné peníze to nechá postavit někoho jiného. Možná je zde i prostor při propojování nabídky s poptávkou. V Nizozemsku mají zajímavé tržiště, kde se zveřejňují příležitosti k výstavbě, které se protínají s korporátní stranou. Pár příležitostí pro veřejnou sféru tady tedy je.

Myslím, že by se to tak mohlo pojmout. V roce 2016 byly offshorové větrné parky v Nizozemsku v aukci poprvé vytendrovány za nulu, a dotace tak nebyla potřeba, tedy kromě výstavby přímého propojení z veřejných zdrojů, které již předmětem aukce nebylo. Pokud dojde k průlomu v oblasti baterií, o to intenzivnější vývoj bude a trend bude nezastavitelný. V tomto ohledu to však zatím nevypadá tak optimisticky.

Možná že ne, možná že jsme opravdu tak daleko, že už aukce nebudou potřeba. Možná však mají smysl aukce na konvenční elektřinu. Proč nepodpořit tímto způsobem výstavbu několika tisíc megawattů v situaci, kdy řešíme, jak vybalancovat soustavu. Stát by pak mohl říct, že udělal vše pro to, aby síť byla stabilní. Aukcím tedy neodzvonilo, ale měly by být přesměrovány na oblast konvenčních zdrojů.

Můžeme se vydat cestou Německa, které má rezervní platby za kapacitu, kdy funkční elektrárna běží ve stand-by módu a během roku je třeba dva dny zapnutá. Lidé chodí do práce a čekají, kdy přijde příkaz zapnout hořáky. Elektrárna je placena za kapacitu, za pronájem něčeho, co možná nebude využito, ale má obrovský význam, protože dodává jistotu.

Pokud k žádnému extrémnímu výkyvu nedojde, ekonomické to není. Pokud by však toto zajištění neexistovalo a k výkyvu by došlo, přijde blackout a v ten moment přestanou fungovat nejen domácnosti, ale i nemocnice, průmysl. Blackout nechce nikdo zažít. Nezbude tedy než fungovat trošku neefektivně. Možná že za deset patnáct let budeme chytřejší, budeme mít baterky a k žádným nestabilitám nebude docházet. Ale do té doby je lepší mít jistotu.

Moc ho nevidím, zatím světlo na konci tunelu není, dokud nebudou fungovat baterie. Evropský trh je sice integrovaný, ale nekoherentní, protínají se v něm národní zájmy. Máme čistě exportní nebo importní trhy, máme země, které se tváří jako zelené, jako jsou třeba Rakousko a Dánsko, ale importují jadernou energii či energii z uhlí v okamžiku, kdy jejich zelené zdroje nejedou. Nevidím jasné a jednotné politické zadání, co by bylo potřeba udělat. Čekal bych, že někdo přijde a řekne, soustava je propojená, pojďme si říct, které státy jsou vhodnější pro výstavbu zelených zdrojů, pojďme se dohodnout, že soláry se budou stavět ve Španělsku a větrníky v severním Německu a Polsku. A pojďme si říct, kde budou záložní zdroje.

Třeba. Možná máme i menší náklady na pracovní sílu, a bylo by to tak ekonomičtější. Pak by ale samozřejmě náklady na rezervy neměli platit obyvatelé jednoho státu. To by bylo nefér a musely by přijít nějaké panevropské projekty. 

Petr Zákoucký (45)

• Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, postgraduálně studoval v Amsterodamu či Tübingenu.

• Dlouhodobě se věnuje regulatorice v energetice a akvizicím, byl u mnoha klíčových transakcí zdaleka nejen v Česku. Jeho služeb využívají společnosti jako EPH, Sev.en, PPF, PRE, Draslovka, Emma Capital, E.ON či CPI.

• Loni v květnu byl zvolen vedoucím partnerem Dentons pro Českou republiku.

• Žije v Praze, je ženatý a má tři syny a jednu dceru. Hraje beachvolejbal, ale jeho největším koníčkem je spíš klidový jachting, kterému se věnuje se svými dětmi.