Čínská chřipka nám dá dříve či později pokoj. Ještě dlouho po jejím skončení se ale budeme potýkat s epidemií právní nejistoty, kterou vyvolala. Legislativní chaos korunovala vláda 14. února, když – poté co ve sněmovně ztratila většinu a nedokázala prosadit prodloužení nouzového stavu – vyhlásila „nouzový nouzový stav“. Naprostá většina ústavních právníků i členů Legislativní rady vlády považuje takový postup za protiústavní a Česká advokátní komora to rovnou označila za „ignorování podstaty parlamentní demokracie“.

Hned v pondělí kvůli tomu k Ústavnímu soudu dorazila první stížnost, žaloba na postup vlády kromě toho přistála u pražského městského soudu a advokát Petr Němec podal na její členy trestní oznámení.

Ona „trapná neděle“ je ovšem jen vyvrcholením mnohem delšího – ale stejně trapného – legislativního účinkování Babišovy vlády. Stačí se zeptat právníků, kteří mají s vládní legislativou co do činění. „Pro mě je nepochopitelné, že v tom žijeme už skoro rok a pořád se to šije na koleni,“ říká dlouholetý člen Legislativní rady vlády Petr Bezouška. „Dokázal jsem to pochopit loni v březnu, když se ale situace přes léto uklidnila, mohly se připravit varianty, mohly se dopředu sepsat a prodiskutovat. Přijde mi jako z jiného světa, že se to nedělá,“ dodává.

Velmi podobně to cítí i další člen Legislativní rady vlády – a hlavní autor nového občanského zákoníku – Karel Eliáš, podle kterého série opatření produkovaná Babišovou vládou nepůsobí promyšleně: „I když chápu, že je to nová a nečekaná situace, ale už v ní na druhé straně žijeme přes rok.“

Filip Melzer z olomoucké právnické fakulty (na jaře publikoval dva rozsáhlé texty, které se zabývají možností žalovat vládu o náhradu škod způsobených protiepidemickými opatřeními) míní, že za současnou „mimořádně chaotickou“ situaci může nedostatek autority. „Týká se to organizace a skoro bych řekl, že je to šéfovská záležitost, ať už je to premiér, nebo předsedkyně Legislativní rady vlády (tou je ministryně spravedlnosti Marie Benešová – pozn. red.),“ říká Melzer.

Takto se nedá pracovat

Pokud chce člověk zjistit, proč to tak je, musí se podívat, jak vláda s právem nakládá. Nedělní opětovné vyhlášení nouzového stavu například vůbec nekonzultovala s Legislativní radou vlády (jde jen o poradní orgán a vláda tuto povinnost nemá, ovšem v případě potenciálně protiústavního kroku by to určitě bylo namístě), byť premiér Babiš tvrdil, že to „naši právníci a Legislativní rada vlády analyzovali celý den“. Není to pravda, což potvrdili nejen Eliáš s Bezouškou, ale také (ve vyjádření pro Seznam Zprávy) předsedkyně legislativní rady Benešová. „Myslím, že pan premiér tak nějak zaměňuje situaci, kdy se baví s úředníky aparátu legislativní rady na Úřadu vlády a tím samotným tělesem Legislativní rady vlády, ve kterém zasedají tři desítky právníků,“ vysvětluje Bezouška. O radu ale vláda až na výjimky nestála ani v minulosti, a s pandemií spojená normotvorba tak podle Eliáše legislativní radu prakticky minula. Mezi loňským březnem a květnem legislativní rada dokonce vůbec – a to ani prostřednictvím videokonference – nezasedala.

Zdaleka ale nejde jen o legislativní radu. Podle Bezoušky se vše připravuje strašně narychlo a ani výborní legislativci – kteří podle něj pracují na ministerstvu zdravotnictví, spravedlnosti a na Úřadě vlády – s tím nic nenadělají. „Znám tam řadu opravdu špičkových právníků, kteří svou práci ovládají. Musí jim ale samozřejmě přijít včas kvalitní a věcné zadání, jenže věci se řeší z minuty na minutu. Takto se opravdu pracovat nedá,“ říká Bezouška. Návrhy navíc podle něj ministři občas upravují přímo při jednání vlády, a vznikly tak některé z nejabsurdnějších právních zmetků – třeba zákaz prodeje kávy do kelímků s sebou nebo vystěhování vysokoškoláků z kolejí, a to včetně těch, kteří v daném městě žijí a u rodičů už bydlí jen formálně.

Řešení by přitom bylo tak jednoduché. „Fascinuje mě, proč neexistuje nějaký speciální tým tvořený zástupci různých ministerstev, který by tuto legislativu připravoval,“ říká Melzer.

Zmatek nad zmatek

Neschopnost vlády sepsat a prosadit smysluplnou legislativu má zaprvé okamžitý a krátkodobý dopad, který vidíme všude kolem sebe: čím dál tím menší ochotu lidí dodržovat opatření (byť samozřejmě nikdo netvrdí, že za to může výhradně vládní legislativní chaos). A zadruhé dopad dlouhodobý, který jen tak nepomine. Nepochybně se to projeví například v žádostech a následných žalobách podnikatelů o náhradu škod, které jim způsobila protiepidemická opatření.

Když vláda loni v březnu vyhlásila nouzový stav, tak se – jak to s lehkou ironií popisuje Eliáš – „trochu přehlédlo“, že podle krizového zákona přísluší náhrada škody teoreticky úplně každému, koho vládní opatření postihla. Dodejme, že krizový zákon reagoval na katastrofální povodně z roku 1997, během kterých obchody a restaurace ničila voda, a nikoli na vládní opatření, a tak se pro nasazení během pandemie moc nehodil.

Prokázat před soudem, že za ztráty nějaké provozovny mohou vládní opatření, a nikoli samotné šíření nákazy, bude sice extrémně náročné, vláda se přesto možného vyplácení náhrad na jaře zalekla a zkusila ukládat opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví, který žádné náhrady nepřipouští. Jenže soud takový postup loni v dubnu odmítl, čímž se otevřela cesta domáhat se odškodnění podle zákona o nesprávném úředním postupu. Následoval návrat ke krizovému zákonu a do toho ještě vláda rozjela různé plošné programy (Antivirus, Covid…), jejichž příjemci se většinou museli vzdát nároku na náhradu škody.

Nakonec vláda 14. února vyhlásila nový nouzový stav, který je ovšem se vší pravděpodobností protiústavní, a minulý čtvrtek uzavřela s opozicí kompromis, díky němuž bude zřejmě moci vstoupit v platnost speciální pandemický zákon. Ten nahradí dosud užívaný „povodňový“ krizový zákon a náhrady pro postižené živnostníky řeší poněkud jiným způsobem.

Takže si to shrňme. Pokud bude někdo žalovat stát o náhradu škod, které utrpěl kvůli protiepidemickým opatřením od loňského 12. března do letošního roku, bude tak muset činit podle několika různých zákonů, a jestli Ústavní soud někdy v budoucnu prohlásí „nouzový nouzový stav“ za protiústavní, bude to znamenat další komplikaci. Laik naprosto nebude mít šanci zvolit správný postup a při psaní případné žaloby se nepochybně zapotí i advokát. Soudy budou navíc při řešení takto složitých žalob nejspíš tápat, rozjede se nekonečný kolotoč odvolání a konečné slovo bude muset stejně vyřknout Ústavní soud.

Stačilo přitom během uplynulého roku postupovat aspoň trochu koncepčně, dát právníkům čas na práci a v ideálním případě se dohodnout s opozicí na pandemickém zákoně už loni na jaře. Jenže to by si vláda musela nechat poradit.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.