Česko už německé tanky Leopard má, třeba si jich ale pořídí mnohem víc. Peníze, které do obrany poplynou v případě navýšení výdajů, bude nutné někde utratit (ilustrační obrázek)
koláž Hrot24 / Shutterstock.com
Bezpečnost Česka
Když si představíme pět procent na obranu, je třeba si představit i reformu financí
Utratit 420 miliard korun není nijak obtížné. Podstatná je ale představivost, která nám napoví, jak a z čeho to budeme platit, píše hlavní komentátor Hrotu 24 Pavel Páral.
hlavní komentátor
Jak prezident Petr Pavel, tak premiér Petr Fiala si dovedou představit, že po roce 2032 bude Česko vydávat na svou obranu pět procent HDP, tedy v dnešních cenách nějakých 420 miliard korun. Každý rok.
Tato představivost společná premiérovi i prezidentovi je momentálně důležitá, protože v červnu se koná summit NATO, kde by mohl být tento závazek představitelům členských států předložen k odsouhlasení.
Popravdě řečeno představit si, jak utratit 420 miliard korun, není nijak zvlášť obtížné. Může být i nutné takto investovat vzhledem ke geopolitickému vývoji. Podstatná je ale jiná představivost. Taková, která nám napoví, jak a z čeho to budeme financovat.
Zatím platí závazek vlády přidávat k současným dvěma procentům dvě desetinky procenta ročně. Pro příští rok to znamená sedmnáct miliard korun. A jak už bylo před pár týdny předurčeno při jednání kabinetu o výdajových rámcích, bude to na dluh.
Do roku 2030, kdy máme dotlačit obranné výdaje na tři procenta HDP, nám tak naroste státní dluh o zhruba tři sta miliard korun v dnešních cenách. Pokud bychom si uměli představit, že do té doby nebudeme sekat další dluhy kvůli ostatním výdajům, dalo by se to odkývat jako přiměřená cena za bezpečnost v nebezpečné době.
Jenže představit si, že ty dluhy sekat nebudeme, je prakticky nemožné. A je lhostejné, zda přitom počítáme se současnou vládou, nebo s nějakou jinou, která vzejde z podzimních voleb. A to jsme jen na třech procentech a nikoli pěti, o nichž je řeč.
Když postupně rozebereme premiérovu představivost, zjistíme nicméně, že je to trochu milosrdnější k veřejným financím, než se zdá.
Představy totiž vycházejí z toho, že na zbraně, vojáky a další tradiční obranné výdaje půjde 3,5 procenta, což je o nějakých sto třicet miliard více než letos. A dalších 1,5 procenta pak na výdaje, které s obranou souvisejí, například na infrastrukturu.
Zatím platí závazek vlády přidávat k současným dvěma procentům dvě desetinky procenta ročně.
Tyto výdaje by mohly směřovat například do budování mostů a tunelů, které budou mít i civilní užití a přispějí k hospodářskému růstu. Tyto peníze bychom nejspíše vynaložili tak jako tak.
Jenže i těch sto třicet miliard navíc je tolik, že při současném hospodaření státu to představuje příliš vysoké zadlužování, s nímž je nutné něco dělat. Můžeme samozřejmě zvednout daně, jak si to představuje momentálně třeba STAN.
Ale v tomto rozměru by to nepochybně zabrzdilo ekonomiku, takže zvýšení daňových výnosů by bylo mnohem menší, než jsou očekávání těchto levicových politiků. Což chápe každý, kdo zná Lafferovu křivku.
Správnou cestou je změna priorit. Jak předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl, tak ministr financí Zbyněk Stanjura říkají svorně a správně, že když chceme takto zbrojit, nemůžeme tak rychle dekarbonizovat.
Na cíle Green Dealu má jít do roku 2030 zhruba sedm set miliard korun z tuzemských zdrojů, z nichž by se dala nemalá část přesměrovat. Je to jediná tak velká položka, do níž lze sáhnout, byť to znamená střet s Evropskou komisí i domácími zelenými politiky.
Nicméně celá zelená dohoda je momentálně pod silným tlakem evropských politiků, kteří konečně pochopili, jaké sociální otřesy ještě může přinést.
Ale desítky miliard úspor se dají sbírat i při reformách, o jejichž potřebnosti dávno víme, jen k nim chybí politická odvaha. Příkladem je územně správní reforma, která by vedla ke snížení počtu obcí, jichž máme nejvíce v Evropě, ale ubýt by mohlo i krajů.
K tomu přičtěme, že zatímco vláda si půjčuje za více než čtyři procenta, obce dostávají ze sdílených daní o padesát miliard korun ročně více, než utratí. Prostředky ukládají na mizerně úročené účty u bank nepokrývající ani současnou nízkou inflaci.
Výdaje by mohly směřovat například do budování mostů a tunelů, které budou mít i civilní užití a přispějí k hospodářskému růstu.
A hned vidíme uspořené miliardy, které lze využít jinak a efektivněji. Rozpočtová rada na to marně upozorňuje už několik let.
Souvisí to i s rostoucími náklady na školství, kde obří počet malých škol znamená vyšší výdaje na vzdělání, které ale nepřinášejí vyšší vzdělanost populace. Nemluvě o nezvládnuté inkluzi, která si vynucuje přijímání tisíců asistentů pedagoga.
Vzpomenout také můžeme na naši zdravotnickou samoobsluhu, kde je reforma nutná jako sůl už řadu let. Od roku 2014 do roku 2019 se poměr celkových výdajů na zdravotnictví na HDP pohyboval mezi 6,2 až 6,4 procenty.
V covidovém roce 2021 pak vyskočil na 7,7 procenta a zpátky se už moc nevrátil. A nyní opět pojišťovny stojí s nataženou rukou, protože ani navýšené výdaje nestačí.
Prostě, než si představíme pět procent HDP na obranu, měli bychom si umět představit pořádnou reformu veřejných financí.
